7.9.2022

Den 19 | Deník z Cesty kolem světa

Tentokrát jsem si snídani trošku víc pohlídal a nepřecpal se pečivem, jako včera. Běžné pečivo má tu nevýhodu, že sice nasytí, ale jen na relativně krátkou dobu a pak přijde o to větší hlad. Vyhledávám si při cestování hotely se snídaní, které mají pokud možno co nejlepší hodnocení snídaně, což v rámci USA může být trošku problém, protože Američané jsou zvyklí na sladké pečivo a vůbec spousty cukru v čemkoli. Takže základ je sníst co nejvíce jídla s minimální přidanou hodnotou cukru, jako sýry, salámy, vajíčka, jogurty, cereálie, ovoce a zeleninu a minimum pečiva a pak jsem schopný vydržet až do večera. S sebou si beru většinou nějakou cereální tyčinku, ovoce a třeba sušené maso (jerky) – a zdejší tuňákově jerky jsou luxusní.

Vyrážím, cíl je Yokohama Bay, je to tak na 1 h 20 min jízdy a jelikož je polojasno, tak se rozhoduji pro jízdu bez střechy – proto jsem si přeci vybral ten kabriolet. Je to příjemná projížďka, velká část cesty vede kolem západního pobřeží, kde jsou nádherné výhledy na dlouhé pláže a Tichý oceán, z druhé strany pak na hory. Přijíždím doslova na konec cesty, končí to takovou točnou a je poledne, což je můj standard někam dorazit.

Nejdříve se udiveně rozhlížím a zjišťuji, že jsem si myslel, že jedu na jiné místo – očekával jsem krásnou pláž s palmami a tohle místo je z části čistá písečná pláž téměř bez lidí a druhou část pláže tvoří vyvřeliny, stromy tady ale žádné nejsou, natož palmy. Kolem pláže vede příjezdová cesta a za ní se hned zprudka zvedají holé lávové kopce, které mají na vrcholu nějaké obrovské bílé koule. Nevím, jestli to jsou satelity, ale patří to k U.S. Space Force – asi něco z Hvězdných válek, to je jasný. Každopádně to je velmi signifikantní místo, parkuji a jdu se projít po pláži. Dlouho koukám do uchvacujících vln příboje, kde se tyrkysově modrá prolíná se světlou barvou písku, ozdobená nádhernou bílou pěnou zčeřených, vířících vln. V kamenné vyvřelinové části pláže je zase nádherná malinká zátoka s křišťálově čirou vodou, tam by se snad i dalo vykoupat, říkám si. Písčitá část pobřeží vypadá totiž celkem divoce a mohly by tam být nějaké spodní proudy. Na pláži jsou všehovšudy tři lidé, ve vodě nikdo. Pomalu se vracím k autu a asi bych jel zpátky, když tu projíždí kolem mě strážce parku na čtyřkolce a povídá, že někde kousek dál je mys a je z něj vidět na severní i jižní část ostrova a určitě to stojí za vidění. Když se ke mně blížil, tak jsem si nejdříve myslel, že mi chce něco prodat, až jsem se pak musel zasmát. To by mě fakt zajímalo, jestli touhle paranoiou trpí i jiné národy nebo je to české specifikum.

Tak si říkám, že se na to teda podívám, vidím, že cesta pokračuje dál ve formě jakési kamenité polňačky, tak to nejdříve zkusím pěkně pomalu autem, ale po pár metrech zjišťuji, že to s tím nízkým podvozkem opravdu není dobrý nápad. Ten zvuk plechu skřípějícího o kámen je dost krutý, v duchu si nadávám, že fakt asi nejsem normální a doufám, že jsem nic neprodřel. Někdy mám opravdu trochu problém vyhodnotit správně úroveň terénu, což by někteří kamarádi mohli potvrdit. Například po čtyřhodinovém marném vykopávání auta zapadlého metr ve sněhu někde v Dolomitech že. No nic tentokrát to dopadlo dobře, vycouval jsem a zaparkoval auto zpátky na původní místo.

Tak teda vyrážím pěšky a asi tak po patnácti minutách si uvědomuji, že jsem si v tom rozrušení zapomněl bandasku s vodou v autě. Jelikož chodím celkem rychle, tak už jsem pěkný kus ušel a vracet se pro vodu by byla ztráta tak půl hodiny a to se mi nechce. Říkám si, že přece jenom nejsem na poušti a je tady relativně vysoká vlhkost, tak že bych to mohl dát i bez vody. Určitě to bude už jen kousek. Cesta vede po nádherném divokém pobřeží z vyvřelé lávy, dole pode mnou burácí oceán, nade mnou se tyčí vysoké kopce zarostlé napůl uschlou vegetací, dokonce vidím i sukulenty. No dobře, není to zrovna ukázková tropická část ostrova. A i ten konec se zdá v nedozírnu, pokaždé když dojdu k nějaké výspě, za kterou už dál nevidím a myslím si, že za ní už bude TEN mys, tak se nakonec ukáže zase jen pobřeží táhnoucí se do dálky. Ale když mě sem poslal strážce parku, autem to fakt nejde, tak tam nakonec musím pěšky dojít, ne? Přeci to nevzdám. A dobrodružství se začíná stupňovat. Asi tak po půl hodině chůze slyším někde kolem sebe zvláštní zvuk. Neumím ho identifikovat ani pořádně lokalizovat, což mu dodává na tajemnosti. Chvilku mi to připadá jako řev nějaké šelmy. Jako puma? Tady na Havaji? No ne, že bych po tom pátral, ale ani jsem nikde na takovou informaci nenarazil a nezdá se mi to úplně pravděpodobné. Ale bezpečně si teda zrovna nepřipadám. Co teď, mám se vrátit? To je asi jedno, když to mám k autu půl hodiny. Neutečeš… Ani nevím, jestli to jde od útesu nebo z kopce, hlavně ale nikde nic nevidím. Chvilku mi to dokonce připomíná zvuk velryby, ale velryba tady u pobřeží? No to by asi fakt nešlo. No radši pokračuji dál, chvilku jsem ještě poměrně nervózní, ale když pak nějakou dobu zvuk neslyším, tak na něj zapomenu. Zdá se, že to dopadlo dobře. Po nějaké době přicházím k místu, kde je kus cesty propadlý dolů ze svahu a připadá mi to tu jako překážka z nějakého dobrodružného filmu. Jumanji? Nebo Indiana Jones? Naštěstí se to dá kousek výše v příkrém svahu obejít, tak pokračuji dál bez nasazení života, jak by se na správný biják hodilo. A moje žízeň nabývá na intenzitě. Přicházím k nějakému plotu, za kterým už se povaha krajiny rapidně mění, kopce končí a vypadá to, že jsem už před cílem své cesty. Projdu vrátky, které se díky pružině za mnou zase zavřou a procházím planinou s nízkou vegetací rostoucí z písku a konec ostrova se definitivně blíží. 

Jsem na konci světa! A jsem tu sám, jen hned na začátku cesty jsem potkal jednoho týpka, co se vracel, zpátky, jinak nikdo nikde. Přede mnou už jen širý oceán, nekonečné množství vody až někam k Japonsku. Ano, Havajské ostrovy ještě sice tímto směrem pokračují, ale já další ostrovy vzhledem ke vzdálenosti nevidím a tak pocit, že jsem došel na kraj světa je pevně otisknutý v mé mysli. Ještě by se dalo sejít tady tím pískem až úplně k vodě, ale nevím, jestli se mi chce. Ale jo, když jsem tady, tak to seběhnu. Auuuu, ten písek je snad vařící a sype se mi bez slitování rovnou do sandálů… Co teď? Nahoru je to stejně jako dolů… No seběhl jsem to a koukám … a já nejsem sám na konci světa, ona dole sedí taková hezká mladá slečna, tmavé vlasy, na očích velké zrcadlové brýle a může ji být tak ke třiceti. Pozdravím a jdu za ní. Jmenuje se Max, přesněji je její forma jména delší, doma ji prý říkají Maximilí. Je úžasně milá a má nádherný úsměv. A s tím nádherným úsměvem, který otevírá svět v jeho nejpestřejších barvách a vůních a zastavuje veškerý čas, ukazuje někam před sebe, aha na tuleně, líně se převalujícího na posledních útesech na konci světa. Povídáme si o tom světě a o cestování, vykládám, jak jsem začal v Seattle a přes Zemi uprostřed ničeho jel do Kanady a Maxi na to povídá, že opravdová Země uprostřed ničeho je Severní Dakota, odkud pochází. Odjela do civilizace, do velkého světa, žije v Seattle, kde pracuje jako zdravotní sestra a zároveň studuje. Říkám, že ze Severní Dakoty někoho znám, tak se mě ptá na jméno, protože jak tvrdí, v tomto státě jsou všichni víceméně příbuzní a jsou tam asi jen tři různá příjmení. Tak to bude vážně Ta Pravá Země uprostřed ničeho. Když jsem se jí zmínil, že jsem zapomněl vodu v autě, tak mi nabídla svou a mandarinku. Anděl na konci světa. Jen škoda, že měla auto na opačnou stranu asi dvě hodiny cesty pěšky z našeho mysu. A snad ještě větší škoda, že bydlí na opačném konci ostrova než já. A tak nezbývá než se rozloučit.

O Ka’ena Point legendy vypráví, že zde, na tomto dramatickém lávovém pobřeží, opouštěly duše starodávných Hawaiianů tělo a odcházely do duchovního světa, aby se tam setkaly s dušemi svých předků.

Cestou zpátky k autu se mi podařilo vyřešit záhadu onoho řevu, který jsem cestou na mys slyšel. Jelikož se zvuk opakoval ve stejných místech, tak jsem se tam zastavil, už klidnější (přece tu nebude nějaký tygr řvát dvě hodiny v kuse na jednom místě), a chvíli pozorněji naslouchal, až jsem dokázal přibližně identifikovat odkud zvuk přichází – od útesů. Tak jsem pozoroval tu část útesů a nakonec jsem odhalil, že nejblíž byla asi ta velryba. V určitých místech se totiž s vlnou voda dostala skrze nějaké dutiny do skály a v jednom místě pak vyšla vzhůru v podobě malého vodotrysku a zařvání šelmy. V autě jsem pak našel bandasku plnou vody tak akorát teplé, že by se v tom dal krásně vyluhovat čaj. Ale žízeň je žízeň a lepší teplá voda v tom horku než žádná. Nakonec jsem se ještě odhodlal osvěžit v té malé zátoce plné průzračné vody, kde mi koupání trošku kazily větší vlny a musel jsem tak dávat dobrý pozor, abych se nesedřel o nějaký útes pod vodou. No a žraloci v mojí hlavě, jinak to bylo naprosto báječné a osvěžující. Jj kamaráde, příště mi zas vykládej historky o tom, jak někoho sežrala puma, medvěd nebo žralok.

Co si budeme nalhávat, teplá voda je sice lepší než nic, ale takové studené čepované pivo, to by bylo něco, tak tři hned za sebou bych do sebe obrátil … jo, tak takové myšlenky se mi honily hlavou v autě na cestě zpět. Po pumách a žralocích celkem osvěžující změna. No nic, nevydržel jsem to a hned na první benzince si koupil … alepoň láhev Sprite a v krátké chvíli ji do sebe obrátil. Nebylo to úplně splnění si snu, ale bylo to fajn a na zahnání žízně to pomohlo. 

Až na konci dne v Honolulu, když jsem se vracel z pozorování západu slunce na Waikiki Beach, jsem si v obchodě koupil sixpack ležáků Long Board z místního pivovaru Kona a můžu říct, že lepší pivo už jsem dlouho neměl. Žízeň je branou k zázrakům.