28. – 31. září 2022

Den 9 – 12 | Deník z Cesty kolem světa

Vjíždím do Vancouveru, konečně pořádný město! Jenže navigace nějak vypadla, ale to určitě hned naskočí. No nenaskočilo, jedu na pocit, zatím je to jasný. Aha, tak už není, cedule Vancouver Downtown zmizely, jedu po alespoň čtyřproudé dálnici a co teď. No nic, tohle nedám, musím z té dálnice sjet a někde zastavit a zkusit to restartovat. Jo to byl rozumný nápad, už zase vím, kam jedu.

Hotel v centru, ubytování ve 29. patře s úžasným výhledem na okolní mrakodrapy. Perfektní! Sice to není s tím dechberoucím výhledem na záliv, jak slibovali, ale jsem spokojen a nemusím připlácet za lepší pokoj. Sushi bar hned naproti ob ten vysoký zbrusu nový mrakodrap. Luxusní čerstvé sashimi, čepované japonské pivo Saporo a obsluhuje mě milá malá japonka s bílým obličejíkem a černou koviďáckou maskou. Však já si to Japonsko, kam nechtěj pouštět turisty bez cestovky, vynahradím! Poprvé jsem jedl syrovou krevetu. Zajímavé.

Jdu se projít trochu městem, přijde mi čistý a bezpečný, jen občas docela dost feťáků. Ale to jsi ještě neviděla, tohle jsou zombie, jako fakt. Tady bych vzal všechna děcka povinně na výlet a nevezmou si nikdy žádný drogy i kdyby jim za to někdo ještě nabízel truhlu zlata, tohle je probuzení ze snu. Ale o tom nemá smysl vykládat, to je potřeba vidět.

Jo, ale co jsem zapomněl říct je to, že mám kontakt na zubaře se zaručenou referencí, takže ráno tam volám. Jasně, nakonec se našla jedna známá od Mandy, která tam dokonce nedávno pracovala a je to jen nějakých 25 minut autem na předměstí. Ale jinak musím říct, že všichni mí kanadští přátelé jsou famózní, nakonec každý sehnal nějaký kontakt na dobrého zubaře.

Ráno volám, mám slabý signál a nedomluvíme se ani na třetí zavolání, ale nakonec mi dojde, že můžu zavolat z hotelového telefonu, který mám před sebou. No, mohl jsem ušetřit 200 Kč za roaming na den a ještě dvakrát tolik, protože jsem si i další dva dny ten roaming zapomněl včas vypnout. Jo, za blbost se platí. Každopádně nakonec se domluvíme a na druhý den dopoledne mám termín!

Tak fajn, můžu vyrazit do města. Nechávám se přívozem převézt na Granville Island Public Market. Úžasné trhy, tady prodávají úplně všechno! Zeleninu, ovoce, maso, ryby, kávu, další potraviny z celého světa, suvenýry, no vyber si. A taky bistra všech možných kuchyní. Dobře, schnitzel jsem nazahlédl. Takže sushi, jak jinak. A venku, krásně na sluníčku s výhledem na záliv a downtown. Perfektní atmosféra! Pohodička.

Zpátky na hotel, potřebuji vyprat a hotel má vlastní laundry room s pračkama a sušičkama, tak se něco přiučím. Ne, že bych doma nepral a nesušil, ale ty komerční laundromaty na peníze znám jen z filmů, spíše seriálů. Třeba Big Bang Theory a Sheldon skládající si prádlo jak z japonské příručky na origami. Tak já zas pro změnu vytahuji prádlo, jako pro panenky. No není to zas tak zlý, ale mohl bych trochu zhodit, už nějakou dobu nemám postavu na slim-fit hadry. Ještě před tím jsem si stihl dvakrát zablokovat na pokoji trezor, jelikož tam nebyl návod a já si říkal, ze na to přijdu. No nepřišel. Mladá dáma s klíčema jak od zámku mi to nakonec vysvětlila.

Tak fajn podruhé, můžu vyrazit na sushi. Tentokrát jsem vybral nejstarší sushi bar ve městě z roku 1976, tzn., že je starý jako já. Tohle má jinou atmosféru, je tam spousta obsluhy, takový japonsko-americký design mix, pěkné útulné a jelikož jsem si dal rezervaci brzy, ještě na odpoledne, překvapili mě nabídkou happy hours a ty west cost ústřice a ještě za tu cenu – ne, já už si v Čechách asi ústřice nedám, ani v tom nejlepším podniku. Prostě čerstvý jsou čerstvý a všechno ostatní jsou pohádky. To je rozdíl třídy, bez diskuze.

Procházka po nábřeží, kde kotví obrovský zaoceánský parník. Je tak velký, že těm mrakodrapům nedělá ostudu a to je co říct. Skvělé slunečné počasí, moře, vítr, šplouchání vln.

Vancouver, přesněji jeho centrum – downtown, se rozprostírá na poloostrově, který má na šířku něco přes dva kilometry, možná tři a je víceméně na rovině s minimální nadmořskou výškou, takže je v něm docela snadné se pohybovat pěšky. Na šířku je o něco delší, ale to už zabírá i širší centrum a zhruba z půlky Stanley Park, což je úžasné místo a pro Evropana spíše prales než park. Větší část centra tvoří mrakodrapy, vesměs kombinace skla a oceli. Mezi tím se choulí historické kostely a radnice a další památky. Ale nečekej zázraky, ta historie je tak 150 let. Ovšem ta kombinace je zdařilá a na mě tento styl severoamerického kontinentu působí vždy zajímavě. Totální mix, ale tak nějak to do sebe zapadá. I když v tomto směru bych řekl, že Vancouver je takový ještě docela uhlazený.

Další den jsem bez snídaně. Jako vybrat si místo na večeři nebo snídani, to je skoro utrpení. Než něco vyberu, tak jsem většinou na pokraji smrti hladem, nebo mi vyprší čas a mám možnost zjistit, že hladem se tak rychle neumírá. Projíždím všechny apky a recenze v nich, aby to bylo dobrý a ne zas přehnaně drahý a špekuluju a vymýšlím … a kdy se z tohohle jako vysekám? Většinou to stejně dopadne, že vyberu to, na co jsem koukal prvně nebo prostě polomrtvý hlady vyrazím a někam prostě zapadnu a je to dobrý. No nic, tak jsem aspoň požvýkal pár bonbónů od Mandy a vyrazil k zubaři.

Příjemné uvítání, pěkné moderní prostředí, ale žádné velké prostory, takové prostorově minimalistické. Vyplním dotazník, převezme si mě krásná zubařka s asistentkou, usadí do křesla, přede mnou i nade mnou velké obrazovky, na nich uklidňující záběry z Fidži. Musím to zkrátit, tohle byl prostě zážitek jako ze Star Treku. To vybavení v jedné malé místnosti – neskutečné. Excelentní servis, šlo vidět, že to berou profesionálně a snaží se mi především pomoci a ne primárně vydělat. Klobouk dolů. Můj problém je zafixován, zbytek vyřeším až u mého zubaře v Čechách. Děvčata děkuji! Po půl hodině intenzivní práce jsou hotovy, na recepci se ještě děvčat poptám na tip na nějakou hezkou vyhlídku odsud na Vancouver a vyrážím.

Cestou do Vancouveru mi navigace nabídne rychlejší cestu oklikou přes záliv, kde se mi otevírají úžasné pohledy. Do deníku si pak poznamenávám: “Nech život plynout a nepřestane tě překvapovat.”

Jedu prozkoumat Stanley Park. Uplynuly dvě hodiny od zubařky a můžu se konečně najíst. Restaurace hned u parkoviště, burger a pivo a mladá chilská lesbická servírka, co ji jedna přítelkyně musela kvůli kovidovým restrikcím opustit a odjet zpět na Nový Zéland, tak teď má novou a ta jezdí vlakem někde po Skalistých horách.

Park samotný je obrovský, rozlehlý, z většiny obstoupen slanými vodami a uvnitř prostě prales. Žádný učesaný parčík, tvrdá nepřístupná divočina protkaná stezkami. Co padlo, padlo, uhnívá a na něm vyrůstá nové. Život ve své přirozenosti. Dojdu na 3rd Beach, kde dvě nebo tři desítky bubeníků rozeznívají své bonga a různé bubínky a bubny před nadcházejícím západem slunce. A kolem spousty relaxujících lidí na pláži, někteří se nechávají jen tak po kotníky či kolena omývat vlnami zátoky, někteří si užívají podvečerní koupání.

Poslední večeře v onom sushi baru kousek od hotelu – dnes nebudu experimentovat. Má mladá japonečka je překvapená a vypadá, že má radost, tak si aspoň popovidáme. A kdoví o čem si ti dva povídali, nikdo to nezapsal.

Ráno už jen sbalit a pokusit se nasnídat. Před pokojem potkávám starší uklízečku a ona je to Polka, co v 88 emigrovala. Zajímavý příběh. Ptám se dole na recepci na možnosti snídaně a dostanu odpověď, že buď v hotelové restauraci a nebo prý kdekoli kousek od hotelu není problém. Ne, to by nedopadlo dobře, jdu na jistotu do hotelové restaurace, která je sice dražší, ale hladový prostě nejedu a na experimenty není čas. A tohle stálo za to. Absolutně to nemělo nic společného s hotelovými snídaněmi v ceně. Jen ty ingredience zněly stejně, ovšem chutnaly naprosto odlišně. Perfektní!

Poslední procházka po parku za zálivem. Krásný den, krásné počasí, paní na pláži se dvěma malými holčičkami volá na psa “Hazy, pojď ke mně!” Úsměvné. Tak ahoj Vancouvere, rád jsem tě poznal, ale je čas jít dál.

Další fotky:

Vancouver