25. – 27. srpna 2022

Den 6 – 8 | Deník z Cesty kolem světa

Opouštím Calgary, jsem rád, že jsem ho navštívil, ale prozatím stačilo, těším se na Rockies, Skalisté hory. Cesta vede kolem skokanského můstku z Olympijských her 1988 a dále pak zase ta rovina. Hory se objeví znenadání, je oblačno. Ale je to změna a já jsem natěšený, to ano.

Minu odbočku na Canmore, kde dnes spím a pokračují na Lake Minnewanka, je teprve před polednem, tak mám spoustu času. Nádherné rozlehlé jezero s průzračnou vodou a vysoké skalnaté kopce kolem, úchvatná podívaná a to je teprve začátek. Celkem překvapivé je množství asiatů, kteří zde očividně tráví volno. Udělám si maly trek kolem jezera, potkávám českou rodinku, dýchám úžasně čistý vzduch a cítím se skvěle. Tyrkysová barva jezera i jeho přítoku je osvěžující. Zajímavé otevírání popelnic, zabraňující zvířatům aby se dostala dovnitř. Strčíš čtyři prsty i s dlaní obrácenou vzhůru do takového tunelu na vrchním víku popelnice, koncem prstů nahmatáš pojistku a pohybem nahoru otevřeš víko. Myslím, že je to chytrý a medvědům ještě chvíli potrvá než se to naučí.

Pokračuji na Lake Louise, kde je barva vody už totálně Kanada level – tohle v Evropě nemáme, trochu jako Plitvická jezera (nebyl jsem tam, ale viděl jsem film Vinnetou, že), ale ještě trochu jiný odstín.  Na vyhlídku vede tak prudká cesta, že tam málem nechám duši, ale jasně, že to dám, když tam jdou i děti a starší lidé. Les kolem je tak nepřístupný, až je to na podmínky centrální Evropy nepředstavitelné. Možná někde ve Skandinávii, nevím, nebyl jsem tam. Říkám si, jak se tam může vlézt medvěd, kvůli kterým není doporučeno na většině míst chodit do lesa osamoceně, ale jasně, medvěd, to je tank. Pohled z vyhlídky je naprosto úžasný – barva jezera, okolní lesy a skalnaté kopce a na břehu jezera romantický zámek, jako z pohádky. Pokračuji s pár lidmi dál lesem po nezpevněné stezce, kde se rozevírají další úchvatné výhledy a hlavně už je to za hlavní trasou, takže je tam klid, žádné davy. Boží místo, úžasný klid. Cestou zpět potkávám skupinky turistů, kteří prožívají to, co já při výstupu.

“Je to ještě daleko?”

“Kousek, to dáte, jste silní!” Povzbuzuji jeden starší pár.

Po sestupu se jdu ještě jednou kouknout kolem jezera a lidí, jako v Číně. Mraky.

No nic, sedám do auta a pokračuji dál, ještě stihnu alespoň Banff, vyhlášené turistické centrum. No a opět lidí, jako v tom nejlidnatějším státě. Ale za mě to zas taková pecka není. Podobný pocit, jako ze Špindlu, nevím, co na tom ti lidi mají, autentickou atmosféru to určitě někdy mělo, ale ta už je v zapomnění. Tak to rychle proletím a konečně narazím na obchod, kde mají kšiltovku, která se mi líbí. Tak super, v tomhle Banff nezklamalo. Svoje kšiltovky jsem si nechal doma s tím, že budu aspoň mít suvenýr a mám ho!

A už valím na Canmore, check-in na recepci, tam se smějí mému řidičáku, tak se ptám proč a on prý kolega je taky Čech. Tak pokecáme, on že dostal pracovní povolení, tak vyrazil, já že se tak motám kolem světa a pokračuji na Nový Zéland, on že tam makal před tím. Nj, svět je malý a vesmír nevypočitatelný. Na pokoji plápolající krb, to je hezký. Na večeři jdu pěšky, jsou to tak dva kiláky do centra a já chodím rád. Město je větší než Banff, takové roztahanější, ale řekl bych, že o dost autentičtější, procházím jakoby takovou chatovou osadou v lese, kousek dál menší jezero, ani mi nepřijde, že je to čtrnáctitisícové město a přicházím do centra, které je obklopené vysokými skalami v dáli, jako z westernu. Jo tak tady se mi líbí. Na večeři burger s lososem a místní pivo, skvělá IPA, akorát hořká a lehce ovocné aroma. Cesta zpět už za tmy, kousek temným lesíkem, kde jsem se trošku už bál, jestli na mě nevyskočí nějaká divočina, ale dobrý, opět jsem přežil a nepotkal ani králíka. A pak ten přejezd a vlak. Dlouhý, nekonečný vlak. Jedna lokomotiva na začátku, jedna na konci a jedna uprostřed. A mezi nimi kontejnery. Ty velké, co se přepravují po světě sem a tam, prostě takový ten kontejner, co ti v něm přivezli přes půl planety nabíječku z Číny, kterou sis objednal přes Aliexpres. Dva kontejnery vždy na sobě, a dobrých patnáct minut jen ten projíždějící vlak.

Ráno na snídani plno. Totálně. A ovoce došlo, jogurty taky, hlavně, že ten párek a omeleta ještě jsou. A normální příbor po dlouhé době, žádný plast a to se cení. Předpověď pro Jasper, kam mám na večer dorazit ukazuje déšť a bouřky a taky to tak tím směrem vypadá, ale mám před sebou pár set kilometrů horami, tak uvidíme, jak to nakonec s tím počasím bude. Zastavuji po cestě na vyhlídce, přijde za mnou borec, tak asi něco přes třicet a prý jestli ho nevyfotím zezadu Říká, že mu umřela sestra, její fotku má na zádech a teď nevím, jestli umřela v těch místech nebo to tam měla ráda a tak to odjíždí, každopádně docela silný zážitek.

Jezero Bow Lake, opět ty barvy! A obrovské ledovce kolem. Úchvatná krajina. Vydávám se kousek kolem jezera a je z toho hodinový trek k ledovcovému vodopádu (Glacier Falls), který byl od jezera vidět už z dálky a já si říkal “Tam rozhodně nejdu.”. Připadám si  jako dobyvatel divokého západu. Potkávám ještě celkem dost turistů, jinak bych se sám neodvážil, kvůli těm medvědům přece, ale už to nejsou ty masy naštěstí. Holt, je to už trošku dál. Obejdu jezero, projdu korytem řeky, která když se na jaře rozvášní, zabere asi celé to údolí, kterým právě procházím. Vyškrábu se na kopec a už na ně koukám – dokázal jsem to! Aha, ono se dá dojít až úplně k nim, ale tam už nejdu, navíc začíná mrholit a jsem v horách – nepodceňuj mrholení. No a za chvíli jsem pod vodopády, jak jinak že. Úžasné skvělé energické místo. Valící se voda z římsy pár desítek metrů nade mnou. Nejsem sám, koho to dokonale vzalo, dva Indové se tam fotí uprostřed euforie. Jako děti. Když dojdeš k vodopádu, přijde ti extoška, jako úplně zbytečné placebo. Požádám je o fotku, k pochopení velikosti a vzdálenosti je vždy dobré mít měřítko. Třeba mě. Prohodíme pár slov a za chvíli se spoušti docela slejvák, tak bude dobrý vyrazit zpět. Jsem vybaven, v batohu mám goretexovou bundu, kdežto kluci si vyšli na lehko, na sobě jen trička. Nezávidím jim, déšť je prudký a docela studený, tak nasadili tempo úprku, já si to užívám. Potkávám párek Angličanů, po cestě si příjemně povídáme. Dojdeme k místu, kde cesta prochází úpatím skály, kolem které protéká řeka. Říkám si, že se hladina docela zvedla během deště a navrhuji, že to obejdeme. Slečna na to chvíli kouká a pak povídá, že to půjde projít a jde. Díky bože za ženy! Špatně jsem to vyhodnotil, ta voda omývá jen podrážky bot.

Jelikož jsou národní parky a jednotlivé lokality v nich koncipované podobně, jako v USA, tzn. velké parkoviště nepříliš daleko od samotné vyhlídky, stihnu ještě po cestě jedno jezero – Peyto Lake. Z parkoviště kousek do kopce, tak 10 min pěšky a ops, tak tohle je ještě více kanadsky modrá, než ta předchozí – úžasné, nepopsatelné, nádherné. Dechberoucí výhled na jezero pode mnou hluboko v údolí – nalevo ledovec, z něj vytéká řeka, která se v několika protínajících tocích vlévá do jezera. Na úpatí jehličnany jako párátka jeden vedle druhého a nad nimi už jen skalnaté kopce do nebes. Potkávám ty dva Indy od vodopádu, tak se nechám vyfotit a vytáhnu z nich nějaké tipy na výlety po Indii. Kluci jsou to fajn, Indové z Calgary.

Pak už jen dlouhá cesta autem na sever do Jasper, vice už toho dnes nestihnu a k těm vodopádům 30 km před Jasper se budu muset ještě zítra vrátit. Kousek za odbočkou k vodopádům vyjedu ze zatáčky, za ní v opačném směru auto na blikačkách a před ním jelen Wapiti! Ohromné zvíře, takové skoro bronzové barvy, převyšující auto před ním a to podotýkám, před ním stál obrovský americký pick-up, který je sám o sobě vyšší než člověk. A jelen tam klidně stojí, kouká, majestátní paroží vztyčené do výšky.

Na hotelu zase krb, velký pokoj, taková příjemná horská atmosféra. Přes recepci se dá projít rovnou do hospody, hezká prostorná americká hospoda (jasně že kanadská, ale prostě americký styl). Na doporučení krásné servírky s černými vlasy si objednávám sendvič, tuším, že s vepřovým masem byl a vývarem, do kterého se sendvič namáčí. Boží! Míchaný salát k tomu a místní pivo ALE (druh piva, nikoli slovní druh) špičkové kvality. Jen mi během jídla vypadla zubní korunka, kterou už jsem řešil u zubaře před odjezdem, ale bohužel to nevydrželo a v dásni mám opět kráter. Ve Vancouveru budu tři dny, musím tam sehnat dobrého zubaře, poptám se svých kanadských přátel. (Jasně Stando, seš kanadský kámoš, odrostlý v Karviné, přesunutý někam na francouzskou riviéru.) Sázím na Mandy, komunity mívají nejpropracovanější sociální sítě.

Ráno bez snídaně, tak jdu něco ulovit do ulic. V mapách si najdu info, že kousek vedle je pizzerie s dobrým poměrem kvalita vs. cena. Vyklube se z toho americká pizzerie, takový ten styl na jedné, vnitřní, straně barová sezení směrem ke kuchyni a u oken boxy. Objednávám si u typicky italské obsluhy asijského původu nějakou tu klasickou sendvičovou snídani a velké kafe.

Výlet ke dvěma jezerům za občas lehce mrholivého počasí. U Maligne Lake, vzdálenějšího jezera zasazeného do údolí pod třítisícovými vrcholky Skalistých hor je úžasné ticho a klid a taky kosa 46 stupňů Fahrenheita, necelých 8 stupňů Celsia, brrr. Dávám si krátký trek kolem břehu a užívám si to ticho a všeprostupující klid. Cestou autem zpět zastavím a vyfotím i druhé jezero, Medicine Lake, které je pro změnu obklopené mrtvými stromy, kdysi jehličnany. Ani nevím, zda tudy prošel požár nebo nějaká jiná kalamita.

Vracím se k vodopádům Athabasca Falls, které už jsem včera nestihl a ta zajížďka zpět stojí za to. Vodopád není sice zase tak vysoký, nějakých 20 m, ale zato hučící valící se masy vody, které tě v jednom místě obhodí tak, že nemít na sobě goretexovou bundu nebo pláštěnku, seš durch. Voda se stále běsnící valí kaňonem, který si vyhloubila a pak najednou si úplně v klidu pokračuje jako neuvěřitelně široký tok, kterým byla než na sebe vzala podobu vodopádu.Tak a to je poslední parkový zážitek z Alberty.

Ještě jedno překvapeni mě čeká hned za hranicí, v Britské Kolumbii. Nejvyšší vrchol této části kanadských Skalistých hor, Mount Robson 3954 m, ten jsem ani neměl v plánu, objevil se tam. Zastavuji na parkovišti, od kterého je úchvatný výhled přes údolí na majestátní horu, jejíž vrcholek mizí v oblacích. Pozoruji to a zjišťuji, že oblaka se pomalu rozplývají směrem k vrcholu. Stojím a pozoruji a fotím tak 15 možná 20 minut. Když už se chystám odjet a vracím se k autu, tak mi to nedá, ještě jednou se vrátím a stálo to za to – vidím i samotný hrdý vrchol tyčící se k nebi. Úchvatná podívaná, tak tomuhle říkám striptýz!

Další fotky:

Skalisté hory