6.9.2022

Den 18 | Deník z Cesty kolem světa

A je tady ráno, pohled z okna na ulice Honolulu, nalajnované, jako podle pravítka, jak se na americké velkoměsto sluší, mezi mrakodrapy se třpytí oceán. Snídaně. Americká, bohužel. To je spousta sladkého pečiva na výběr, dvě varné mísy, v jedné slanina a ve druhé loupaná studená vajíčka, z čehož si lidi připravují takové rádoby sendviče. Káva příšerná, víc vody než kávy, chuť někde zmizela. Normálně to nedělám, ale tady si do toho šoupnu trochu mléka, ať je to alespoň nějaký nápoj. Aspoň ten čerstvý ananasový džus to zachraňuje.

Dnes mám v plánu vyrazit na Laniakea Beach, známou výskytem karety obrovské. Z Honolulu je to asi hodina jízdy autem. Na O’ahu je všechno relativně blízko, dojezd kamkoli na ostrově je zhruba 1,5 hodiny. Honolulu je na jihu, z jihovýchodu na sever se kolem pobřeží táhne pás pohoří, které je nádherně zelené a často se kolem něj drží mračna, ze kterých průběžně prší. Rozlohou o něco menší část hor se rozkládá v západní části ostrova a mezi tím se od Honolulu přes Pearl City směrem na severozápad táhne údolí, které je oproti deštným pralesům poměrně suché, což se dá říct o celé jižní části ostrova. Časté deště v horské části se několikrát během dne lehce přesunou na jinak slunnou zbývající část ostrova, což přináší takové lehké teplé spršky, které jsou vesměs krátké a příjemné, spíše podobné projíždějícímu kropícímu vozu v létě. A vytvářejí taky duhu, která je tudíž na Havaji na denním pořádku – krásná rainbow country.

Vyrážím na nákup, ať mám aspoň něco malého k jídlu a vodu na cestu. V obchodě beru sušené tuňákově jerky, sušenky Ritz a nerezovou bandasku na vodu. Tady ty bandasky frčí, na hotelu je na recepci automat s filtrovanou vodou, kde si všichni doplňují vodu do svých lahví a musím říct, že je chuťově opravdu výborná. Tak šup do garáží, nejsou podzemní, zabírají první patra hotelu, garážmistr se ptá, jestli to chci přivézt se střechou nebo bez. No jasně, že bez, a už si to štráduju ulicemi Honolulu, je to krásný a příjemný, je teplo, jemně mě ovívá větřík, před ostrým sluncem mě chrání stín okolních mrakodrapů a palem v ulicích, najíždím na dálnici a po chvilce jízdy, už jaksi chybí ten stín okolních výškových staveb a palem, mi to i přes kšiltovku trochu připéká mozek. Za jízdy to ještě celkem ujde, ale když se doprava zpomalí nebo úplně zastaví, tak už je to po nějaké době na tom sluníčku celkem darda a to mám opřed sebou hodinu jízdy. Opalovacím krémem jsem se naštěstí namazal prozřetelně hned ráno. Cesta je zhruba ze dvou třetin po dálnici, zbytek po hlavní silnici a táhne se centrálním údolím až na jeho konec v severozápadní části ostrova. Mrakodrapy přechází v pohled na oceán, který záhy mizí a vystřídají ho rozlehlá pole se sytě hnědou půdou a kopci kolem, malá městečka, lesy a háje. Zastavuji na kraji silnice a že jsem na místě, jsem poznal nejen podle navigace, ale také spousty zaparkovaných aut u cesty. Sbíhám z náspu, dole je jen čistý písek, podejdu cestu a jsem tam.

Koukám do vody a objevuji první karety, krunýř asi tak metr na délku, jak se převalují ve vlnách příboje. A jak tak koukám, pozoruji a fotím, tak najednou slyším kolem sebe češtinu. Tak to už se mi dlouho nestalo. Jsou to tři dámy, zhruba kolem důchodového věku a chvíli si povídáme. Jsou na výletě s nějakou cestovkou, s krátkou zastávkou v Kalifornii, hlavní bod zájezdu Havajské ostrovy. Většinou se Čechům vyhýbám, ale tohle není hlučná smečka na party, ani rodinka všeználků a všeumělů, tohle jsou normální lidi a bylo příjemné si s nimi chvíli povykládat. Část pláže je kamenná s vyvřelinami a část je písečná, kde lidé mezi karetami plavou a šnorchlují. Tohle je fakt zajímavé, protože proporčně jsou ty karety skoro stejně velké. Ze břehu to pozoruje hlídka parku, paní, která pokud se někdo ke karetám přiblíží příliš, tak je napomíná, aby se vrátili na povolenou vzdálenost, což je asi metr a půl nebo něco takového. Jsem zatím ještě lehce paranoidní a mám strach si nechat věci na břehu a vlézt do vody, tak to pozoruji jen ze břehu a osobní zážitek z plavání s karetami mi tak nenávratně uniká. Ale užívám si pozorování těch úžasných tvorů ve vlnách, čekání na okamžik, kdy se na chvíli vynoří v neustávajícím příboji, který naráží na pobřežní skálu, užívám si sluníčka, lehkého svěžího vánku s vůní oceánu, který se třpytí všemi odstíny modré a pohledem hladím palmy kolem pobřeží.

Cestou zpátky nechávám střechu hezky na hoře, nebudu riskovat úpal nebo úžeh, stačila jedna cesta. A těším se na koupání.

Ale popořádku, mám hlad, takže z hotelu nejdříve hezky naproti na bowl, je opět skvělý a ví to i ti místní vrabci, kteří mi div nevlezou do misky, já se ovšem dělit nehodlám a sním to do posledního zrnka rýže sám. Tak a teď na pláž, hezky jen v plavkách, žabkách, kšiltovce, slunečních brýlích a plážovým  ručníkem přes ramena. Upřímně si v tomto outfitu připadám trochu nesvůj, obzvlášť když se pak vracím na hotel a procházím recepcí, ale beru to jako „change of mind“, není zdravé zůstávat v zarytých představách mysli. Ale zpět na pláž Waikiki Beach. No lidí je tu fakt hodně, ale asi jako v jakémkoli jiném letovisku, takže najít si kousek pláže, tam rozprostřít ručník a vyvalit se na něj není žádný problém – jde to. Sluníčko svítí a když na zádech zvrátím hlavu dozadu, vidím všechny palmy a hotely za mnou vzhůru nohama, tedy vlastně dolů korunami a střechami, a připadám si jako v jiném světě, v Říši za zrcadlem. Po chvíli je na slunci už fakt dost teplo takže nastal čas vyzkoušet vodu. A ta je boží, teplá, přesto mírně osvěžující, po pár metrech mám vody přibližně po krk, takže plavu nebo se jen tak nechám nadnášet na hladině. Jako dítěti mi to nikdy nešlo, vždy mě nohy táhly zpět pod hladinu a já záviděl mámě, že si může takhle hezky levitovat. Surfařů a plavců je kolem tak akorát, že si to užiješ a zároveň se nebojíš, že by tě sežral žralok. Mám takového kamaráda, co vždy přijde s nějakou tragédií. Tak například v Kanadě lze narazit na medvědy, já sice žádného neviděl, ale jsou tam a člověk by se tomu měl přizpůsobit. No když si k tomu ale poslechnete historky, jak někoho pronásledoval medvěd, stopovala puma, tak se v tom lese sami prostě necítíte úplně bezpečně. Jindy mi zase musel „včas“ napsat, jak paní při koupání na pláži na Havaji sežral žralok. Oddej se pak poklidnému plavání ve vlnách, viď Stando. No nic, bral jsem to jako duchovní cvičení – nevěř svým myšlenkám.

Po návratu si večer hledám na Booking.com hotel na Novém Zélandu, kde budu za týden a nestihnu západ slunce na pláži, tak jsem z toho malinko smutný, ale i z okna pokoje to mělo něco do sebe.

Vyrážím teda na večerní procházku po Honolulu s cílem najít nějaký podnik na večeři a končím na takovém food courtu v obchoďáku, kde hraje živá hudba a zaujaly mě knedlíčky gyoza, což bude s pivem tak akorát velká večeře. Přisedám si ke stolu k takovému velkému amíkovi, je fakt veliký, ale na výšku, není to ten americký burger typ, co neprojde dveřmi, dáme se do řeči a on vykládá, že je tam s kolegou pracovně. Ten se tam pak taky mihne a zase zmizí se slovy, že jde někam na striptýz. Nebo myslel ten StripSteak bar o patro výše? Po večeři se ještě procházím městem a s oním velkým týpkem se znovu potkávám v nějakém gift shopu a je to, jako když potkáš starého kámoše. Povykládá, co kde viděl a že má nějaký dárky pro rodinu a jdeme si zase každý svou cestou. Tady je většina obchodů, ve kterých se dá koupit vše, od jídla a pití, po hadry, dárky, kosmetiku, jeden řetězec, který se jmenuje ABC STORES. Takže v každém mají víceméně to samé zboží. Rozdíl je snad jen ten, že někde něco ještě mají a jinde už ne. No a pak podle plochy obchodu je také odpovídající výběr. Kupuji opalovací krém ve spreji, protože mazat si sám záda je už pokročilý jogínský cvik a já nejsem s jógou ještě ani na začátku. Ještě pár ABC STORES proletím, abych se ujistil, že nabídka zboží je fakt stejná a v jednom nakonec narazím na luxusní havajskou košili, kterou jsem jinde nezahlédl. Je sice trochu dražší, přesně tolik, kolik dáš za dvě čínský, ale za prvé je fakt hezká a za druhé je Made in Hawaii. Mám z ní radost a už se těším, až si spolu zítra navečer vyrazíme.

Tak a už jsem zpět na hotelu, zbývá probrat alespoň trochu fotky, napsat něco na web a něco do deníku, s pár lidmi si vyměnit zprávy, což při časovém posunu -12h je jeden z mála okamžiků, kdy se dva lidi na opačných koncích planety mají čas celkem rozumně potkat. No nic, už odpadám, jsem unavený a oči se zavírají, letí to jako blázen a to jsem myslel, já bláhový, že se budu takhle sám nudit!