5.9.2022
Den 17 | Deník z Cesty kolem světa
No tak jo, jsem v letadle, které míří nejdál na západ, kam jsem se kdy dostal, na konec pásmového času, k samotné datové hranici. Místo v letadle mám excelentní, nohy můžu mít úplně natažené, paráda. Ale kosa je tu jak v mrazáku, v tomhle je to v amerických aerolinkách snad všude stejné a moc to nechápu. Asi aby se cestující během přepravy nezkazili. Hlavní steward je očividně originální „Havajan“ nejen dle vzhledu, ale předně podle nesestřelitelného úsměvu od ucha k uchu. No ten je snad vysmátý i ve spánku. Tak alespoň člověk ví, že je ve správném letadle. Jsme už nějakou dobu ve vzduchu, lidé už mají většinou zapnuté monitory před sebou a sledují filmy, poslouchají hudbu nebo hrají hry. A já je pozoruji. Týpek kousek ode mě sledující film Ted (v češtině Méďa) je nejvíc – řeže se na celé na letadlo, takový ten hurónský smích. Je zajímavé, jak v letadle má každý svůj prostor, aniž by ho někdo nějak usměrňoval, což je vzhledem ke spoustě národností a kulturních rozdílů asi pochopitelné a je úžasné, jak to lidé respektují. Vzpomínám si, že v Lufthanse cestou do Seattle nějaké dítě vydávalo takové pisklavé skřeky, že jsem to nejdříve tipoval na kňučícího psa. A ani tenkrát si toho nikdo nijak zvlášť nevšímal. Tak ještě poslední historka z paluby, za chvíli přistáváme. Borec vedle mě má před sebou několik odpadků po jídle, jako nějaké prázdné sáčky, kelímky a podobně. Letuška procházející kolem mu místo toho, aby to vše vzala a vyhodila, vzala jen jeden kus a pokračovala dál, když šla opět kolem, tak se připomenula a opět odebrala jeden kousek. Nakonec se mu to snad na pátý pokus podařilo odevzdat. No ten nechápal a mě to přišlo jako z nějakého sitcomu, jen tam chyběl ten smích po každém skeči. To nevymyslíš.
A už jsme na zemi. Aloha Hawaii! Takže nezbytná procedura s čekáním na auto a tentokrát čekám spíše na samotné auto než ve frontě na vyřízení. A ono se to vyplatí, protože za chvíli přede mnou zařve šelma. Tentokrát jsem volil kabriolet, jsme na Havaji, že… Ale nic drahého, takže jsem objednal koně. Ford Mustang, to je ve státech taková klasika, žádný hogo fogo. Kouknu, srdíčko se rozběhne vzrušením, přede mnou zaparkovalo krásný nový Camaro, plnokrevník, wow! Tak tohle je moc milý překvapení! Od road tripu po Jihozápadě USA, což už je pár let zpátky, jsem ani nepočítal, že se ještě setkáme a k tomu dokonce v nové verzi. V garáži hotelu mě vítá garážmistr, fajn kluk, posílá mě na recepci a jede auto zaparkovat. Na recepci mají jako welcome drink čerstvý ananasový džus – boží! Dostávám tip na bistro hned naproti hotelu, kde dělají prý výborný bowl. Na pokoji je puštěná TV s nějakou upoutávkou na Havaj, ze které vládne pohoda a klídek, takové to klišé, co si asi každý pod pojmem Havaj představí. Tak jo, jdu ven.
Na Waikiki Beach je to asi 300 metrů a většina krámů a restaurací je kolem. Nejdříve potřebuji žabky – to je základ. Na ulici potkávám lidi v plavkách, některé s prkny nad hlavou, jo outfit je tu výrazně jinej. Nikde nevidím nic zásadního, co by se mi líbilo a vypadalo kvalitně, ať mám taky hezký suvenýr, až narazím na obchůdek, uvnitř příjemně chladno, za pultem usměvavý mladý týpek, tak kolem třiceti, opálený do bronzova. Říkám, že bych potřeboval nějaký žabky, že v těch botách je tady přece jenom trochu horko. A von na mě „Boty klidně zahoď brácho, tady je nepotřebuješ.“ A je fakt na boso. Vysmátý, sportovní postava, už ho vidím, jak po práci hodí prkno nad hlavu, jak je tady na ulici běžně zvykem a razí si to na pláž. Tak se směju a odpovídám, že za týden na Novém Zélandu by se to už nemuselo jevit, jako dobrý nápad. Žabky jsem vybral, hezký a z Kalifornie, tak snad něco vydrží. Takže teď je to jasný, na pláž, akorát se blíží západ slunce! Pláž čistá, plná lidí, taková ta havajská pohoda a v oceánu tolik surfařů, kolik jsem jich najednou ještě nikde neviděl. Někteří se plácají, jiní ladně surfují až ke břehu. Těm mladým holkám to na tom prkně fakt sekne, když to umí. A do toho ten úžasný západ slunce. Nádhera!
Tak a teď na ten bowl, pěkně mi vyhládlo a těším se – jsem milovník bowlu! Po cestě ještě kontroluji liquer shop a ejhle, i tady mají Lagunitas IPA! Tak tady to půjde. Před bistrem je docela fronta, ale jelikož mám ty nejlepší reference, hezky si počkám a vychutnávám si atmosféru. A stojí to za to – miska s rýží, luxusně čerstvým mixem tuňák, marlin, losos a krevety, pálivá mayo omáčka a zelenina dle výběru, zelená cibulka, mořská řasa, avokádo, fermentované sójové fazole, už ani nevím, co vše a hlavně perfektně čerstvé. Kolem pár stolečků a jelikož si to lidi většinou berou sebou, tak není problém si sednout. No tomuhle říkám božská mana – pokrm všech pokrmů.
Na závěr dne procházka nočním Honolulu. V centru to je samý hotel, spousta turistů z celého světa, na místního nenarazíš, mraky obchodů Západního střihu, nákupních galerií, food courtů, připadám si trochu jako v Las Vegas, alespoň ale bez těch všudypřítomných automatů a toho kýče tu je vlastně taky o poznání méně.
Vždy se mi Havaj jevila, jako zeměpisně snad nejvzdálenější kousek civilizace, utopený někde uprostřed vzdálenosti mezi Amerikou a Asii v nekonečném moři vody. Jako místo, kam je to vážně hodně daleko, dál už je snad jen Měsíc. A tak koukám na ten globus na telefonu, abych si to tak nějak pořádně uvědomil. Jo, dal jsem si to kdysi na bucket list a ani jsem vlastně netušil, jak si to splnit. Ale bucket list, je bucket list a když už najdeš odvahu napsat si pár snů, které by sis chtěl splnit než umřeš, tak tě v tom život jen tak nenechá. Prostě zasadíš semínko a ono jednou zkrátka vyklíčí. Je to vlastně podobné, jako když ti jsou čtyři, plácáš bábovičky na pískovišti a za tím panelákem začíná neprobádaná Země mnoha možností. Taky ses tam nakonec dostal.
Napsat komentář